Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otcové sexuálně zneužívající vlastní děti

OBSAH

  • Úvod
  • Definice incestu
  • Mýty a motivace vyplývající z emočních potřeb
  • Znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství
  • Motivy k incestu vnímané samotnými pachateli
  • Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor ke zneužívání?
  • Osobnostní charakteristiky otců páchajících incest
  • Závěr
  • Literatura

 

Úvod

Tématika incestu je v poslední době v zahraniční literatuře široce zpracovávána. Zvláště koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let rapidně vzrostl počet článků a knih týkajících se zneužívání dětí. V tu dobu totiž stále více dospělých obětí zneužívání v dětství veřejně otevřelo svůj příběh a společnost byla vystavena tváří v tvář hrozivé a doposud nerozpoznané latentní kriminalitě. Celoživotní výskyt sexuálního zneužívání dětí je odhadován na 10 – 40% mezi ženami a 5 – 20% mezi muži[1] (Raboch, 1994), nicméně tyto zločiny jsou zřídka ohlášeny na policii. V celonárodním výzkumu sexuálního chování (Weiss, Zvěřina, 1997) doznalo jen 12,3% žen, že incident nebo incidenty ohlásily na policii, mezi muži to nebyl dokonce nikdo.

Můžeme předpokládat, že hrozivá tajemství incestního zneužívání jsou otevírána v terapeutických místnostech spíše než na policejních stanicích a to s mnohaletým zpožděním. Hádám, že zde zní mnoho palčivých otázek: Proč to udělal(a)? Je vůbec normální? Věděl(a), že mě tím ničí? Jak je možné, že je tak necitlivý(á)?

Hlavním cílem tohoto příspěvku je odpovědět na tyto otázky skrze přehledovou studii odborné literatury na téma osobnosti pachatelů incestu. Domnívám se, že zodpovězení těchto otázek může být součástí psychoterapie dospělých obětí incestu, a že jim tyto informace mohou být ku prospěchu. Opírám se přitom o terapeutický program C. A. Rosse (2000), který považuje propracování konfliktu vazby (attachmentu) k agresorovi, jako hlavní součást trauma terapie.

V příspěvku budu postupně odhalovat možné motivy k páchání incestních deliktů. Poté se budu věnovat kognitivním procesům, které pachatelé používají k překonávání svých vnitřních zábran k útokům. Závěr bude věnován osobnostním rysům pachatelů a snahou je profilovat.

 

Obrazek

Definice incestu

            Ozřejměme nejprve koncept incestu. Podle Finkelhorové (1997 dle Van Niekerk, 2005) se incestem míní sdílené sexuální zážitky mezi členy rodiny zahrnující sexuální nabídky, exhibicionismus, hlazení se sexuálním podtextem, orální styk, vzájemnou masturbaci a pohlavní styk. Mezi členy rodiny Finkelhorová zahrnuje také nevlastní příbuzné. Definice incestu jsou přirozeně kulturně a historicky podmíněné. Budu-li hovořit o incestu, budu vycházet z definice Finkelhorové, nicméně budu mít na mysli incestní vztahy mezi dospělým a dítětem, které v tomto vztahu figuruje jako oběť zvůle.

Krátkodobé a dlouhodobé zničující důsledky incestního zneužívání jsou dobře

známy (např. Weiss et al., 2001, Vaníčková et al., 1997). Rozlišujeme jednorázové, opakující se a chronické zneužívání a také zneužívání dotykové a bezdotykové. Mezi nejvíce zničující je řazen vaginální a anální styk. Incest můžeme také rozlišovat podle věku dítěte, kdy k incestu dochází. Ačkoliv by bylo jistě zajímavé sledovat rozdíl mezi pachateli incestu podle věku dítěte, tomuto tématu v příspěvku nebude věnována pozornost pro nedostatek literatury.

  

Mýty a motivace vyplývající z emočních potřeb

            Tento příspěvek je zaměřen na incestní zneužívání dětí jejich vlastními a nevlastními otci. Otcové však překvapivě zahrnují jen menší díl mezi příbuznými zneužívajícími v rodině dítě. Podle Pötheho (2000) je pachatelem incestu otec[2] jen v 6,8% případů a nevlastní otec v 13,5% případů. Zdá se, že nejčastějším pachatelem incestu je bratranec (27%) následovaný strýcem (21,6%). V 10,8% případů se jedná o bratra ať již vlastního nebo nevlastního. V 4,1% je to prarodič mužského pohlaví. Existuje i nepřehlédnutelná část žen pachatelek: teta (8,1%), sestra (4,1%) a matka (1,4%).

Domnívám se, že pomáhající pracovník by si měl být uvedeného zastoupení pachatelů vědom, neboť jen tak se může vyhnout nedůvěře vůči klientovi, který přináší na první pohled neuvěřitelné vzpomínky. Vyskytnout se mohou všechny myslitelné incestní vztahy – dcera lesbicky zneužívaná vlastní matkou, syn zneužívaný análně vlastním otcem, mladší bratr zneužívající starší sestru a podobně. Informovaný psychoterapeut by v takových případech nemusel být tolik zaskočen. Setkal jsem se již dvakrát (u sociálního pracovníka a dětské diagnostičky) s hrdostí na případ odhalení „lživého obvinění z incestu“. Dle mého soudu přitom velmi pravděpodobně mohlo jít o pravý incest. Pomáhající pracovníci byli případy zaskočeni natolik, že oběti odmítli důvěřovat. Oběť byla vystavená veřejnému křížovému výslechu, bylo ji pohroženo všemi možnými důsledky, pokud by lhala (rozpad rodiny, dětský domov apod.). Dobře komponovaný pachatel navíc ochotně spolupracoval, oběť se zdála být velmi narušená. V důsledku toho oběť své obvinění stáhla.

      

            Podívejme se nyní na další mýty, které mohou bránit adekvátní pomoci incestním rodinám a mohou v některých případech vést k odmítnutí existence incestu vůbec. Nejčastějším mýtem je tvrzení, že k incestu dochází jen v rodinách s nízkým socio-ekonomickým statusem. Pravda ale je, že k incestu dochází ve všech rodinách bez ohledu na její bohatství, etnicitu nebo náboženskou tradici (viz např. Weiss et al., 2001). Pachatelem incestu může být křesťan, muslim nebo ateista, doktor, právník, politik stejně jako nezaměstnaný či nekvalifikovaný dělník. Své zastoupení má mezi většinovou populací stejně jako mezi etnickými minoritami.

            Jiný mýtus představuje tvrzení, že pachatelé incestu musejí být pedofilové, jelikož zneužívají děti. Přitom ačkoliv pedofilie může hrát v některých případech roli, bývá to vzácně (Muselman, 1978, Maich, 1973 dle Van Niekerk, 2005). Kupříkladu ve skupině 22 zadržených nevlastních otců, kteří spáchali incest, diagnostikoval pomocí falometrického vyšetření Raboch (1994) jen 2 z nich jako pravé pedofily. Na druhou stranu, o dva roky později Raboch (1996) diagnostikoval pedofilii u téměř 50% z 65 pachatelů. Pachatelé incestu jsou překvapivě často osoby netrpící sexuální deviací. Mnohem častěji u nich nalezneme osobnostní abnormality (Weiss et al., 2000). Mnoho autorů se shoduje, že otcové páchající incest jsou motivováni spíše zvrácenými emočními potřebami než zvrácenou sexualitou. Groth (1982 dle Van Niekerk, 2005) naznačuje, jak může incestní chování naplnit různorodé emoční potřeby otce páchajícího incest:

 

·        Může sloužit k potvrzení jeho jedinečnosti a zvyšovat jeho sebehodnotu.

·        Může kompenzovat jeho pocity, že je sám zneužíván nebo odmítnut svou partnerkou.

·        Může obnovovat jeho pocit moci a kontroly v rodině.

·        Může uspokojit jeho potřebu po pozornosti a uznání.

·        Může dočasně posílit jeho identitu.  

 

I když sexuální uspokojení nemusí být hlavním motivem k zneužívání dítěte, někteří pachatelé popisují kvalitativně odlišný typ uspokojení, které jim přináší styk s dcerou na rozdíl od dospělé ženy. Popisují jej jako velmi vzrušující a uspokojující (Hartley, 2001).

Jiným obvyklým mýtem bývá tvrzení, že pachatelé incestu musejí být blázni nebo mentálně zaostalý jedinci. Ačkoliv většina pachatelů jsou emočně narušené osobnosti, jen málo z nich trpí psychózou nebo mentálním defekterm (Van Niekerk, 2001). Jen přibližně 3% z nich naplňují klinická kritéria psychózy (Justice and Justice, 1979, dle Van Niekerk, 2005). Valná většina pachatelů incestu je tak plně odpovědná za své chování.

Poslední mýtus, který bych rád konfrontoval, je tvrzení, že pachatelé incestu musejí být alkoholici. To ve většině případů ale není pravda. Jen 10 až 15% otců páchajících incest alkoholiky skutečně je (Justice and Justice, 1971 dle Van Niekerk, 2005). Ačkoliv může hrát alkohol roli v 30 až 50% případů (Renvoize, 1982 dle Van Niekerk, 2005), není chápán jako přímá příčina útoků. Spíš je viděn tak, že pachatelům umožňuje odbourat zábrany k páchání incestu (Hartley, 1998).  

 

V této části jsem se zabýval častými mýty týkající se pachatelů incestu. Pachatelé incestu nejsou pouze osoby z nižších společenských vrstev. Obyčejně netrpí psychózou nebo mentální retardací. Nebývají to praví pedofilové, spíše osoby s emočními problémy. Jako motiv k incestnímu jednání tak byly vedle sexuálního uspokojení zdůrazněny také emoční potřeby (potřeba kontroly, moci, uznání, pozornosti, identity a sebehodnoty). Nyní budu uvažovat další motiv k páchání incestu, kterým je znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství.

 

Obrazek

Znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství

            Vysoký výskyt vlastních zkušeností sexuálního zneužívání mezi pachateli incestu volá po vysvětlení. Podle Cohena (1983 dle Van Niekerk, 2005) dochází k nabytí incestního chování pachatelů prostřednictvím sociálního učení. Pachatelé jednoduše okoukali incestní chování ve vlastních rodinách či ho byli sami obětí.

            Z psychoanalytického pohledu je cyklus pachatel – oběť – pachatel řízen obranným mechanismem zvaným identifikace s agresorem (např. Vaníčková et al., 1997). Oběť s pachatelem raději spolupracuje a následně se s ním identifikuje, aby překonala bezmoc a měla pocit kontroly nad situací, která ohrožuje její život. Tak se z oběti může časem stát pachatel.

            Fenomén může být také vysvětlen podle teorie objektních vztahů (porovnej Merrill et al., 2005). Osoba internalizuje reprezentace vztahu zneužívajícího a zneužívaného, které se stanou mentálním modelem self a druhých v dalších interpersonálních vztazích. Svědci nebo oběti zneužívání tak mohou internalizovat, že být dobrým otcem znamená zneužívat vlastní děti.

            Znovuodehrávání vlastního traumatu studovali také Ellason a Ross (1999). Tato studie se zaměřila na disociativní symptomy a zkušenosti vlastního traumatu v dětství u 13 sexuálních delikventů a 97 dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství. Pachatelé byli naneštěstí léčeni pro širokou škálu deliktů zahrnující kromě incestu také pedofilii nebo exhibicionismus.

            Všech třináct pachatelů prožilo v dětství závažné trauma. Jedenáct pachatelů udalo zkušenost s fyzickým týráním a jedenáct pachatelů zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Tito pachatelé se v tomto ohledu nijak nelišili od kontrolní skupiny obětí sexuálního zneužívání, neboť v dětství byly rovněž obětmi. Tyto skupiny se rovněž významně neodlišovaly, co se týče disociativních příznaků a další psychopatologie.

            Autoři uzavírají, že jejich data jsou v souladu s „trama-dissociate“ modelem sexuální kompulzivity, která zahrnuje nutkavé znovuodehrávání a znovuprožívání vlastního traumatu. Kupříkladu nejčastěji zaškrtávaná položka na škále disociativních zkušeností byla položka týkající se znovuprožívání minulosti, jako kdyby byla reálná, která bývá dávána do souvislosti právě s nutkáním trauma znovuodehrávat.

             

            V této části jsem uvažoval roli vlastního traumatu při páchání incestu. Fenomény disociace, identifikace s agresorem, socialního učení a internalizace objektních vztahů mohou být při znovuodehrávání vlastního incestního traumatu významně zapojeny. I když pachatel sám nezažil sexuální zneužívání v rodině, zkušenost s jiným druhu zneužívání či týrání (fyzické, psychické) je pravděpodobně mezi pachateli široce rozšířena.

            Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ačkoliv mnoho pachatelů prožilo samo sexuální zneužívání z dětství, menšina všech obětí incestu se vskutku stane pachateli. Porovnáme-li to s dostupnými daty obětí fyzického týrání v dětství, jen jedna čtvrtina až jedna třetina těchto obětí se stává pachateli (Merrill et al., 2005). Předpokládá se, že oběti zneužívání v dětství z řad mužů se v dospělosti stávají daleko pravděpodobněji pachateli, zatímco ženy vlastní trauma znovuodehrávají v dospělosti opět jako oběti (Weiss et al., 2001).   

           

            Doposud jsem zkoumal tři možné motivy k páchání incestu – sexuální potřeby, emocionální potřeby a kompulzivní znovuodehrávání vlastního traumatu. Páchání incestu pravděpodobně vyvěrá z různorodých motivů a potřeb a to jak mezi jednotlivci, tak i v rámci jedné osobnosti. Celistvější porozumění motivace k páchání incestu by mělo zahrnovat také zhodnocení aktérů samotných, o čemž pojednává následující část. 

  

Motivy k incestu vnímané samotnými pachateli

Jak pachatelé incestu vnímají vlastní motivaci, zkoumala Carolyn Copps Harley (2001). Ve své studii se rovněž zaměřila na spojitosti, které pachatelé nalézají mezi svou motivací a aktuálními a minulými životními okolnostmi. Jako výzkumný design byla zvolena kvalitativní zakotvená teorie. Data byla získána pomocí série tří rozhovorů s osmi pachateli incestu (vlastními a nevlastními otci) úspěšně procházejících terapeutickým programem. Jejich věk kolísal od 28 do 42 let. Pocházeli ze všech sociálních vrstev. Věk dětské oběti kolísal od 6 do 15 let. Zneužívání trvalo od několika incidentů po dobu pěti let a zahrnovalo vojeurismus, exibicionismus, osahávání, orální anebo vaginální styk.

 

            Pachatelé popsali rozličné motivy, které je vedly k vyhledávání sexuálního kontaktu se svými dětmi. Autorka motivy rozčlenila do čtyř celků.

 

1)      Potřeba sexuálního uspokojení.

Všichni pachatelé vnímali sexuální uspokojení jako část své motivace k incestu, nicméně ne pro všechny hrál tento motiv primárně důležitou roli. Jako nejdůležitější se tento motiv zdál být pro ty pachatele, kteří obecně zdůrazňovali sex jako velmi důležitou součást svého života. Mnoho z nich uvádělo, že během incestu nebyli sexuálně aktivní s jinou ženou.

 

2)      Hledání úniku z nespokojenosti ve vlastním životě

Všichni respondenti popisovali okolnosti svého života v době páchání incestu jako velmi nešťastné. Sexuální styk s vlastním dítětem jim umožňoval „cítit se lépe“. Pomáhal jim překonat nedostatek náklonnosti. Pachatelé rovněž popisovali, jak jim sexuální kontakt s vlastním dítětem pomáhal překonat odmítnutí (např. ze strany partnerek) a jak u svých dcer vlastně hledali přijetí.

 

3)      Vyjádření nenávisti

Tři z osmi pachatelů chápali sexuální kontakt se svojí dcerou jako prostředek vyjádření agrese vůči vlastním partnerkám (např. kvůli nevěře nebo odmítání pohlavního styku). Někteří jej chápali jako vyjádření hněvu vůči vlastnímu pachateli (podle logiky: „Někdo to udělal mě, tak to já můžu teď udělat někomu jinému).

 

4)      Neadekvátní vyjádření náklonnosti a lásky

Pachatelé se často domnívají, že vztah s jejich dcerou je spíše vztahem dospělého k dospělému, než dospělého k dítěti. Své dcery vnímají jako osoby sobě velmi blízké a cítí se jimi podporovány.

 

Jiným cílem této studie bylo zkoumání vnímaných motivů k incestu ve vztahu k současným a minulým životním okolnostem. Výsledkem analýzy jsou 3 body.

 

1)      Původní rodina

Pachatelé často charakterizují svojí původní rodinu určitým odstupem či nedostupností svých rodičů. Všichni respondenti popsali, že měli jen malý nebo žádný vztah s vlastním otcem. V dětství pachatelé vnímali nedostatek péče a také odmítání ze strany jednoho nebo obou rodičů.  Mnoho pachatelů popsalo konflikty mezi rodiči, psychické týrání a polovina z nich také fyzické týrání. Zdá se, že se autorka přímo nedotazovala na sexuální zneužívání v dětství, ačkoliv jeden respondent spontánně uvedl, že jeho sestra byla sexuálně zneužívána jeho vlastním otcem.

 

2)      Životní okolnosti předcházející incest

Životní okolnosti předcházející incest popisují pachatelé jako stresující a neuspokojivé. Životní těžkosti, které pachatelé zažívali, zahrnovaly partnerské problémy, nízkou sebeúctu, zneužívání alkoholu, nedostatek sexu, zdravotní a pracovní problémy.

 

3)      Partnerské problémy

Problémy pachatelů se navzájem lišily, nicméně každý respondent popsal konflikty ve vlastním partnerství (manželství). Partnerství charakterizuje nedostatek komunikace s velkými nedořešenými a neprodiskutovávanými problémy.

 

Autorka uzavírá, že rané zneužívání a zanedbávání v původní rodině činí pachatele predisponovanější k uspokojování jejich dospělých potřeb nevhodnými způsoby. Zdůrazňuje, že pachatelé sami ale málokdy své incestní delikty spojují se svou traumatizující minulostí. Pachatelé mají tendenci vidět jako významný motiv k páchání incestu spíše současné stresující životní okolnosti.

Ačkoliv pachatelé tvrdí, že by se k incestu neuchýlili, pokud by měli pravidelný, uspokojující sexuální vztah s vlastní partnerkou, současně popisují výraznou odlišnost sexuálního uspokojení, které jim přináší sexuální kontakt s vlastní dcerou. Prožívají ho jako velmi sexuálně vzrušující a uspokojivý. Respondenti naznačují, že musejí vyvinout daleko více práce, než dojde k sexu s dospělou ženou, a že tato práce činí sex s ní méně uspokojující než sex s dítětem. Své dítě vnímají jako méně odmítavé a tak se cítí potenciálně méně zranitelní ve svých snahách dosáhnout intimity. V tom jsou dle mého názoru stále děti.  

 

            Motivy k incestu, které popsali sami pachatelé, se shodují s motivy, které popsali výzkumníci. Pachatelé uváděli jak sexuální, tak emoční uspokojení (kompenzace frustrujících životních okolností, vyjádření hněvu, uspokojení potřeb náklonnosti a lásky), které jim sexuální kontakt s dcerou přináší. Pachatelé rovněž popsali neuspokojivé podmínky v původní rodině (psychické týrání – odmítání, nepřístupnost, zanedbávání a fyzické týrání), ačkoliv si sami tyto podmínky s pácháním incestu nespojují. Spíše mají tendenci vidět současné nepříznivé životní okolnosti jako důležitý motiv k páchání incestních deliktů.

            Podle Finkelhor (1984 dle Van Niekerk, 2005) musejí pachatelé, kteří jsou k páchání incestu motivovaní (ať už sexuálně, emočně nebo jinak), překonat vnější a vnitřní zábrany. Popisuje čtyři kroky, které jsou nezbytné, aby k incestu došlo: 1) jedinec musí být motivován páchat incest 2) musí překonat vnitřní zábrany k deliktu 3) musí překonat vnější zábrany k deliktu 4) musí překonat odpor dítěte. Domnívám se, že druhý krok (překonávání vnitřních zábran) má úzký vztah k pachatelově osobnosti, proto jej budu projednávat v následující části.

 

Obrazek

Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor ke zneužívání?

            Carolyn Copps Harley (1998) na stejném vzorku jako v předešlé studii rovněž studovala myšlenkové procesy (cognition) pachatelů incestu, které vedly k potlačení jejich vnitřních zábran vůči zneužití dítěte a jeho pokračování. Tyto myšlenkové procesy nejsou chápány jako přímá příčina zneužívání, ale jako způsoby, které pachatelům umožňují význam jejich činů popřít, bagatelizovat, racionalizovat a ospravedlnit. Obecně se á říci, že pachatelé překrouceně přičítají dětem větší odpovědnost za incestní styky než sami sobě a připisují jim dokonce i větší zisky, které jim ze styku plynou.  

Autorka myšlenkové procesy pachatelů rozdělila do čtyř kategorií.

 

1)      Myšlenkové procesy sloužící k překonání strachu z prozrazení

Strach, že bude páchání incestu zveřejněno, představuje podstatnou zábranu, kterou musí pachatelé překonávat. Tento strach prožívají pachatelé různou měrou. Mnozí pachatelé tento strach zahánějí uvědoměním, že vztah jejich dcery a matky je konfliktní, a že si proto dcera incest nedovolí odhalit. Jiní zase spoléhají na to, že by se dcera obávala matku svým přiznáním zranit. I kdyby zneužívání vyšlo najevo, pachatelé mohou věřit, že by jejich manželka uvěřila více jim než dceři nebo by jim jejich chování odpustila.

            Když dítě po prvním incidentu záležitost neprozradí nebo je pachatel přesvědčen o zájmu dítěte o sexuální kontakt, strach z prozrazení se rovněž zmírní. Někteří pachatelé překvapivě strach z prozrazení zkrátka jednoduše vypustí z hlavy. 

           

„Vím jak by moje manželka zareagovala. V prvé řadě by ji v žádném případě neuvěřila. Myslela by si, že je na mě jenom kvůli něčemu naštvaná a dala by jí facku. (…) A pak by na to zapomněla. Protože by ji nikdy nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopný.“

 

2)      Myšlenkové procesy sloužící k rozpuštění odpovědnosti

Osobní odpovědnost za zneužívání je další důležitá zábrana, kterou pachatelé musejí překonat. Otcové páchající incest mohou mít tendenci vidět zneužívání jako nevinou hru nebo mohou tvrdit, že sexuální kontakt jako hra začal. Mohou také prohlašovat, že zneužívání začalo zcela náhodně, nebo že dítě samo zahájilo sexuální kontakt. Normální, „pozitivní“ reakce dítěte po incidentu rovněž může zmírnit pocit vlastní odpovědnosti za zneužívání stejně jako (mis)interpretace, že nebylo užito nátlaku a násilí.

„(…) Očekával jsem, že se mi bude vyhýbat, což vskutku mohla. Probudila se později, zatímco jsem už snídal. A pamatuji se, jak scházela dolů k jídelnímu stolu a pozdravila:“Dobré ráno tati“. Objala mě, posadila se a snědla snídani jako by se nikdy nic nestalo.“

 

3)      Myšlenkové procesy vztahující se k získání svolení

Pachatelé si svolení k páchání incestu získávají (mis)interpretací normálních nebo „pozitivních“ reakcí dítěte nebo o svolení k sexuálnímu kontaktu přímo dítě požádají. Pachatelé interpretují reakce dítěte (nebo jejich nepřítomnost) či slovní komentáře v tom duchu, že mohou v sexuálním kontaktu pokračovat.

„Nikdy jsem opravdu nevěnoval pozornost jejím reakcím, ale co si vzpomínám, nikdy jsem nedostal žádnou negativní zpětnou vazbu“ (později dodává) „Dobře, jedna její reakce, na kterou si vzpomínám byla, že už skutečně nechtěla žádný orální sex. Nikdy jsem se jí nezeptal proč nebo na cokoliv jiného, prostě jsem s tím skončil.“ 

„Jak se ti líbí tohle, zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ji to šimrá. To bylo všechno, co k tomu řekla. A co to pro mě znamenalo? Že je všechno v pořádku. Mohl jsem dál pokračovat.“

      

4)       Myšlenkové procesy vztahující se k společensko-kulturním faktorům

(Mis)interpretace poselství, představ a očekávání naší kultury mohou posloužit jako nástroje k překonání zábran k zneužívání. V prvé řadě jsou si pachatelé vědomi relativně nízkých postihů za sexuální zneužívání dětí. Také věří, že je společnost tolerantnější či má větší pochopení pro trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu, proto používají pachatelé alkohol jednak k prolomení zábran jednak jako případnou omluvu, kdyby vyšlo zneužívání najevo.

„Ačkoliv jsem zrovna nepil, mohl jsem zalhat, že ano. Protože jsem věděl, že existuje jistá tolerance pro činy spáchané pod vlivem alkoholu. Špatný není člověk nebo jeho charakter, to alkohol z něj udělal zvíře.“

 

            Mnozí pachatelé věří, že nepřekročili žádnou vážnou hranici, neboť s dítětem neměli pohlavní styk. Dalším se podařilo přesvědčit sebe sama, že šlo o vztah dospělého k dospělému spíše než k dítěti. Jiní vnímají zneužívání jako nevyhnutelnou potřebu nebo jako své patriarchální právo.

            Autorka uzavírá, že pachatelé obecně pokřivují realitu, aby mohli snáze zdolat své vnitřní zábrany. Jejich myšlenkové procesy jsou narušené a založené na nelogickém usuzování. Příkladem je uvažování pachatele, který se domnívá, že jeho manželka bude mít v případě prozrazení pro zneužívání pochopení, neboť byla sama v dětství zneužívána.   

             

Osobnostní charakteristiky otců páchajících incest

            Očekávání týkající se stabilních osobnostních charakteristik, které by byly typické pro pachatele incestu, nebyla empirickými studiemi naplněna (Van Niekerk, 2005). Neexistují žádné unikátní osobnostní rysy, které by umožňovaly rozlišit pachatele incestu od ostatních jedinců. Přesto se někteří autoři tyto obecné charakteristiky pokusili - obyčejně na základě klinické zkušenosti - popsat.

            Jak bylo již uvedeno autoři vycházející z klinické zkušenosti (např. Groth, 1982) nacházejí u pachatelů emoční, sociální a narcistní deficity. Ursula Wirtz (2005), která vychází především z retrospektivních údajů vlastních pacientek, popisuje osobnostní charakteristiky pachatelů následovně: narcistický deficit, zkušenost opuštěnosti v dětství, frustrovaná potřeba závislosti, nedostatečná mužská identita, slabé self, nízká empatie, nízká kontrola impulsů, nízká frustrační tolerance, sociální nekompetence, paranoidní a žárlivecké chování, nedostatek sebe kritiky a pocity viny.

            Meisleman (1978 dle Van Niekerk, 2005) popisuje různé osobnostní typy pachatelů incestu mezi otci. Kromě již výše uvedených ne příliš zastoupených typů – pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný, se sklonem k alkoholismu, popisuje také endogamický, psychopatický a situační typy pachatelů, které nyní popíši. Tyto typy se přirozeně nemusejí vzájemně vylučovat a v individuálních případech se mohou překrývat.

 

1) Nejčastější endogamický typ je typicky emocionálně a sexuálně závislá osoba trpící poruchou osobnosti, která se do jisté míry shoduje s popisy výše uvedených autorů (Hartley, 1998, 2001, Smith et al., 1995, Wirtz, 2005). Jedná se o dobře sociálně adaptovanou osobnost, jejíž jediná společenská deviace spočívá v jejím sexuálním chování. Tento typ pachatele netouží po sociálních či sexuálních vztazích se ženami mimo svojí rodinu. Raději hledá uspokojení vlastních emočních a sexuálních potřeb ve vlastní rodině (proto endogamický). K páchání incestu se uchyluje v momentě, kdy jeho partnerství (manželství) koroduje, ve snaze naplnit své potřeby způsobem, který je mu vlastní. Zpravidla tento pachatel pochází z rozvrácené rodiny. Trpěl absencí či nedostupností rodičů, ať už fyzicky nebo emocionálně. Často byl nucen pečovat o své rodiče více, než pečovali oni o něho. To u něj mohlo oslabit význam vztahu dospělého s dítětem a způsobit, že svou dceru vidí spíše jako dospělou ženu. Nedostatek zvnitřnělé péče může být také důvodem, proč tolik v dospělosti touží po intimitě, blízkosti a sounáležitosti. Tento typ pachatele chová ambivalentní pocity vůči svému často krutému a autoritativnímu otci, který jej odmítal. Častá je také závislost na sexu a paranoidní chování (podezíravost, hostilita). Svojí dceru považuje za své výhradní vlastnictví. Má tendenci over-kompenzovat svoje pocity bezmoci rigidní, kontrolující, autoritativní pozicí nediskutovatelné hlavy rodiny (a tak se stává tím, co na otci kdysi kritizoval). Tento tyran vlastní rodiny bývá ale nezřídka mimo rodinu sympatická a nesmělá osoba.

 

2) Psychopatický typ zneužívá svoje dítě, protože věří, že uspokojování jeho vlastních impulsů je důležitější než negativní důsledky, které to dítěti může přinášet. Vyhledává stimulaci, novotu a vzrušení. Nedokáže milovat a nezažívá pocity viny. Je bezcitný, sobecký, manipulativní, nezodpovědný, impulsivní, promiskuitní a asociální. Tento typ je méně častý než endogamický typ. Porter a kolegové (2000) nalezli psychopatické rysy asi u 15% pachatelů incestu.

 

3) Situační typ představuje obyčejného člověka, který za nepříznivých životních okolností (rozvod, smrt, úraz, nemoc) dočasně sklouzne ke svádění své dcery. Tento typ podle Meiselmana představuje asi 5% pachatelů. Můžeme se ale domnívat, že tento typ vyjde mnohem méně často najevo, neboť jeho delikty nejsou zpravidla tak rozsáhlé a hluboké. S tímto typem pachatele jsem se nepřímo setkal osobně ve výpovědi jedné ženy, kterou její otec v dětství osahával, když byla její matka v nemocnici s vážnou chorobou. Za svůj čin se omluvil a víckrát ho nezopakoval.       

 

            Smith a kolegové (1995) ohodnotil osobností rysy 94 otců páchajících incest pomocí Cattellova dotazníku 16PF. Jejich empirické výsledky nepotvrdily profily pachatelů odvozené z klinické zkušenosti. Bylo nalezeno celkově 30 profilů, přičemž ten nejčastější (přítomný asi u jedné šestiny pachatelů), byl rovněž nejčastěji se vyskytujícím profilem v neklinické populaci. Pachatele incestu tedy pravděpodobně denně potkáváme, aniž by nás na nich cokoliv výrazně zaujalo.

Tito autoři přesto nalezli několik vlastností, které se u pachatelů vyskytují běžněji, než je obvyklé. Jedná se především o emoční a sociální deficity (sociální izolace, sociální fobie, problémy z navazování blízkých a důvěrných vztahů). Tyto vlastnosti však nejsou typické jen pro pachatele incestu a často se vyskytují i v běžné populaci.

           

V této části jsem se věnoval osobnostním charakteristikám otců páchajících incest. Autoři se shodují, že neexistuje unikátní profil, který by umožňoval pachatele incestu rozlišit od běžné populace. Zvláště autoři vycházející z klinického pozorování ale nacházejí několik obecných charakteristik. V mnoha případech je pachatel incestu emočně narušený člověk s malou sebehodnotou a sociálními dovednostmi, který se často cítí bezmocný, izolovaný a osamělý. Jeho frustrované sexuální potřeby, potřeby náklonnosti a kontroly jsou uspokojován nevhodným způsobem.

 

Závěr

            V tomto příspěvku jsem se zaměřil na osobnost otců páchající incest. Postupně jsem popsal čtyři motivační faktory k páchání incestu: sexuální potřeby, emoční potřeby, kompulzivní znovuodehrávání vlastního traumatu a současné neuspokojivé životní okolnosti. Na závěr jsem se věnoval osobnostním rysům pachatele a snahám jeho osobnost profilovat. Unikátní profil, který by umožnoval rozlišit pachatele incestu od běžné populace nebyl empiricky nalezen. Velká většina pachatelů jsou však pravděpodobně emočně narušené osobnosti s osobností poruchou. Pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný typ a typ se sklonem k závislosti na alkoholu není tak častý.

 

SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ NIJAK NETOLERUJEME!!!

             

 

Literatura

·         Ellason, J. W., Ross, C. A. (1999). Childhood trauma and dissociation in male sex offenders. Sexual Addiction and Compulsivity. No. 6., pp. 105 – 110.  

·         Hartley, C. C. (1998) How Incest Offenders Overcome Internal Inhibitions Through the Use of Cognitions and Cognitive Distortion. Journal of Interpersonal Violance, Vol.13, No. 1., pp. 25-39

·         Hartley, C. C. (2001) Incest Offenders´ Perceptions of Their Motives to Sexually Offend Within Their Past and Current Life Context. Journal of Interpersonal Violence, Vol. 16, No.5, pp. 459-475

·         Merrill, L. L. et al. (2005) Predicting adult risk of child physical abuse from childhood exposure to violence: Can interpersonal schemata explain the association? Journal of Social and Clinical Psychology, Vol. 24, No. 7, pp. 981-1002

·         Phelan, P. (1995) Incest and its meaning: the perspective of fathers and daughters. Child Abuse and Neglect, Vol.  19, No. 1, pp. 7-24

·         Porter, S. et al. (2000) Profiles of psychopathy in incarcerated sexual offenders. Criminal Justice and Behavior, Vol. 27, No. 2, pp. 216-233 

·         Pöthe, P. Sexuální zneužívání dítěte v rodině In Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

·         Raboch, J. (1994) K problematice incestních deliktů. Časopis Lékařův Českých, Vol. 133, No. 9, pp. 260-262

·         Raboch, J. (1996) “Pachatelé” pohlavního zneužívání. Československá psychiatrie, Vol.92, No. 1, pp. 18-24

·         Ross, C.A. (2000). Trauma model: A solution of the problem of comorbidity in psychiatry. Manitou Communications.

·         Scully, D., Marolla, J. (1984) Convicted Rapists' Vocabulary of Motive: Excuses and Justifications. Social Problems, Vol. 31, No. 5, pp. 530-544

·         Smith, D. W., Saunders, B. E. (1995) Personality characteristics of father/perpetrators and nonoffending mothers in incest families: individual and dyadic analyses. Child Abuse and Neglect, Vol. 19, No. 5, pp. 607 – 617

·         Van Niekerk, W. J. (2005) Emotional experiences of incestuous fathers: A social constructionist investigation. Unpublished dissertation at University of South Africa. 01/2007 available on http://etd.unisa.ac.za/ETD-db/theses/available/etd-03062006-151037/unrestricted/

·         Vaníčková, E. et al. (1997) Sexuální zneužívání dětí. I. díl. Praha, Univerzita Karlova

·         Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

·         Weiss, P., Zvěřina, J. (1997) Prevalence sexuálního zneužití v dětství v obecné populaci: výsledky národního výzkumu. Československá psychiatrie, Vol. 93, No. 2, pp. 66-74

·         Wirtz, U. (2005) Vražda duše. Praha, Portál

Obrazek



[1] V České republice doznalo 8,7% žen a 4,6% mužů, že bylo v dětství sexuálně zneužito. To je méně než v zahraničních zemích. 34,8% žen a 8,8 mužů z tohoto počtu spadá do kategorie incestu. Můžeme tak v České republice odhadnout nejméně 3% prevalenci incestního zneužití mezi ženami a 0,4% mezi muži. Každý rok je na polici ovšem nahlášeno jen kolem 1000 případů sexuálního zneužívání dětí (Raboch, 1994).

[2] Musíme mít však na mysli, že vztah dítěte k rodiči patří mezi nejsilnější. Proto můžeme očekávat, že ochota incident hlásit je v případě otců a matek nejmenší. Dítě nahlášením svého rodiče může ztratit, což je pro něj neporovnatelně více ohrožující, než pokud má nahlásit jiného příbuzného, např. strýce. Uvedená procenta proto mohou být podhodnocena. 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA